Historie

Býčkovice (něm. Pitschkowitz)

Obec na Lučním potoce, při jihovýchodním okraji Českého středohoří, leží v dolní části širokého úvalu, dříve zvaného též Česká Kalifornie. Je známa od konce 12. století; první zmínka se vztahuje k jejímu darování velmožem Hroznatou tepelskému klášteru. Pro odlehlost ji klášter nejprve pronajal, později postoupil řádu německých rytířů. Býčkovice se časem staly centrem jeho rozsáhlých a prosperujících majetků. Byla tu řádová opevněná komenda, vzhledem připomínající tvrz. Na konci 14. století byla jednou z nejvýznamnějších mezi 29 řádovými komendami v Čechách. Z panství se vyváželo obilí, dosahující tady na tehdejší dobu mimořádných výnosů. Chovaly se tu krávy, koně, ovce a prasata. Od začátku 15. století však nastává období rychlého úpadku. Od jara 1421 ovládá toto území Jan Žižka z Trocnova a z Kalicha. Pozdější držitelé Býčkovic se rychle střídají, tvrz je na nějaký čas neobsazena a nejspíš poškozena. Za Karla Dubanského z Duban vzniká spojením s ploskovickým panstvím rozsáhlý celek, později původně samostatné býčkovické panství zaniká. Stará tvrz je přebudována na hospodářský dvůr, který funguje do roku 1800.

Kolem roku 1830 jsou Býčkovice považovány za městečko a mají vlastní trhy. V 78 domech tu trvale žije 428 obyvatel. Koncem 19. století počet obyvatel, převážně němců, stoupá až k pěti stům. Býčkovičtí nacházejí obživu především v chmelařství, řepařství, ovocnářství, dobytkářství a v produkci mléka. K obci patří samoty Luční Mlýn (1 km jižně), Leopoldův Mlýn (2 km severně), Obora (1 km severovýchodně), "U zámku Ploskovice" (700m západně) a "vlakové nádraží". Tradice zdejšího školství sahá až do poloviny 18. století. Vlastní školní budova byla dostavěna v roce 1848. Chodily do ní také děti z Velkého Újezda, Nového Mlýnce, Ploskovic, Maškovic, Myštic a Těchobuzic. Škola byla trojtřídní, měla tři učitele a více než stovku žáků.

Býčkovice jsou protáhlým sídlem, podél průjezdné, málo frekventované komunikace severojižního směru. Současná zástavba je silně ochuzena jednak o řadu objektů lidové architektury, které zchátraly a byly strženy, jednak o empírový kostel Povýšení sv. Kříže z 30. let 19. století, který byl v 60. letech 20. století zbořen. Stával u potoka v blízkosti nynějšího obecního úřadu. Do dnešní doby se dochovalo několik objektů s prvky lidové architektury, pozdně barokní fara s bránou, několik kapliček, soch, Boží muka, vše víceméně ve stavu pokročilého chátrání. Na Lučním potoce byla při severním okraji sídla vybudována vodní nádrž o výměře přes 3 hektary.

Velký Újezd

Dříve samostatná obec v úvalu Lučního potoka, která je dnes místní částí obce Býčkovice, se skládala ze dvou stavebně nesouvisejících částí. Dolní Újezd na Lučním potoce pod jeho soutokem se Širokým potokem a Horní Újezd k východu přivráceném svahu západně od silnice Křešice-Býčkovice. První spolehlivá zmínka o obci velmi starého původu je z roku 1233.

Velký Újezd byl zřejmě původně knížecím majetkem. Vedla jím důležitá cesta z Litoměřic do Úštěku. Ve 13. století náležela větší část obce řádu německých rytířů, tedy k Býčkovicím, menší část pak vyšehradské kapitule, tedy k Žitenicím. Ve 14. století na přechodnou dobu patřila ves jiřskému klášteru. V poslední čtvrtině 16. století, při rozdělování ploskovického zboží, se ves dostala do majetku Jaroslava Kostomlatského z Vřesovic, který tu postavil tvrz. Pak se střídají další majitelé až k litoměřickým dominikánům. Pustnoucí tvrz byla přestavěna na zámek s kaplí. Jedná se o patrovou stavbu s mansardovou střechou a s vyšší osmibokou věžicí na východní straně, v jejímž patře je letopočet přestavby 1658. Kolem dvora jsou ze tří stran hospodářské budovy s volutovými štíty, v osové bráně nástavec se sochami ve výklencích.

Obec, stejně jako mnoho jiných, si prožila své kritické chvíle. Např. roku 1768 zachvátil veliký požár polovinu Dolního Újezda. V roce 1797 zase přišla na Lučním potoce nečekaná povodeň, která zaplavile dolní ves. Přišly i problémy jiného druhu. V roce 1812 došlo severně od vsi k výstavbě císařské silnice (dnešní tah Litoměřice - Zahrádky) a na ni byl převeden veškerý provoz, do té doby proudící přes Velký Újezd. Tato změna se projevila ve stagnaci rozvoje sídla. Od roku 1830 se prakticky po následujících 70 let nezměnil počet domů ani obyvatel obce. Zástavbu tvořilo 36 domů, ve kterých bydlelo 211 obyvatel, výhradně německé národnosti. Kromě toho tu byly dvůr, zámek, pivovar, palírna, hostinec, mlýn a pila. Obživu si zajišťovali obyvatelé pěstováním plodin, sadařstvím a chmelařstvím. Do školy i do kostela se docházelo do Býčkovic.